Snažím se do svých rolí zamilovat a obhájit si jejich počínání, říká herec Robin Ferro

Robin Ferro je aktuálně nejobsazovanějším a dalo by se říct i prvním „kmenovým“ hercem Divadla Mír. Naposledy zazářil v roli Tomáše, který byl v psychologickém dramatu Bull obětí šikany na pracovišti. Exceluje také ve hře Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích a baví diváky ve hrách Ráno po tom, Kdo je pan Schmitt? a v improvizační show Tři Tygři. Těšit se na něj můžete také v nové komedii Lakomec. Díky svému tatínkovi je polovičním Italem, ač se narodil ve Valašském Meziříčí a vyrůstal v Zubří.

V Bull jsi předvedl opravdu mimořádný herecký výkon, který musel být ruku v ruce s velkým emočním vypětím. V některých okamžicích jsi měl v očích dokonce skutečné slzy. Jak náročné bylo se po psychické stránce vyrovnat s takovým přívalem negativních emocí, každý den po tak dlouhou dobu?

Ze začátku zkoušení mi Bull ani tak brutální nepřišel, což asi bylo způsobeno tou četností zkoušek, která smysly nějakým způsobem otupí. Pak už se to navozuje spíše přes hlavu než přes emoce. Občas se ale stalo, že jsem během divadelního představení zapomněl, že je to vlastně fikce a začal jsem jakoby žít v tom uměle vytvořeném světě na jevišti. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc strašný ten děj vlastně je.

Ovlivnilo tě to nějak i v osobním životě, nebo si to, co se děje na jevišti, osobně vůbec nepřipouštíš?

Nepřipouštím. To by ani nebylo zdravé, kdybych si to nějak více bral. Chvilku po představení, tak 15 až 20 minut, mi ale většinou trvalo, než jsem se z té role dostal a než jsem si zase uvědomil, že Štěpán a Kristýna jsou normální hodní lidé, moji přátelé a nejsou to ti hajzlové, kteří mě chtějí zničit na každém kroku. Byla to vždy jen ta chvilka po představení a pak už to bylo v pohodě.

Hraješ obecně raději komediální nebo vážné role?

Já to nerozlišuju. Jsem ale samozřejmě za Bull moc rád, protože jsem už dlouho nedělal nějaký vážný text. Když se ale nad tím zamyslím, tak i v typicky bulvární komedii, jakou je například Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích, je ten příběh, který zažívá hlavní hrdina Julien, v podstatě velmi tragický. Když se na to člověk podívá z více úhlů, tak zjistí, že mezi těmito rolemi není zase tak velký rozdíl, jak by se na první pohled mohlo zdát. V podstatě jde vždy pořád o jedno a to samé – předat divákovi příběh.

Jak jsi se identifikoval s postavou Tomáše v dramatu Bull? Považuješ ho ve výsledku za oběť, hrdinu nebo záporáka?

Možná to bude znít hodně pateticky, ale snažím se do svých rolí zamilovat a obhájit si jejich počínání. Hrál jsem spoustu charakterů, které byly už na první pohled hlupáci. Baví mě hledat vývoj postav, protože ti lidé jsou idioti z nějakého důvodu nebo z nějaké zkušenosti, kterou si prošli. V tu chvíli mi jich začne být líto a začnu si obhajovat jejich činy. Pak už mi to nepřijde jako idioctví, spíše jako marná snaha o něco, ale úplně špatnými prostředky. Přesto, že jsem o Tomášovi řekl, že je vlastně hloupý, tak si myslím, že je to hloupost logická. On si zkrátka něco za svůj život prožil, nebo tak jej alespoň vnímám, a tak nevidí důvod, proč by měl v té firmě skončit. Ke své obraně ale používá velmi nešťastné prostředky jako osobní napadání apod. V konečném důsledku ho mám vlastně hodně rád, ale myslím si, že by to měl v životě hodně těžké, kdyby ten závěr nebyl takový, jaký byl. Myslím si, že by se svých mindráků nikdy nezbavil a nikdy by nepřekročil svůj stín. Tomáš je podle mě kombinací všeho – oběti, hrdiny i záporáka. Je absurdní, že spoustě lidem přijde to, co na konci hry udělal, vlastně i sympatické, protože mají pocit, že by snad v jeho situaci reagovali podobně nebo by minimálně dali těm agresorům přes držku. Je ale potřeba si uvědomit, že zabil spoustu lidí, kteří třeba měli šanci se ze svých problémů dostat, měli šanci nějakého pokání a on je prostě zabil. Chápu, proč to udělal, ale rozhodně ho nemůžu obhajovat, takže v tomto směru je pro mě zápornou postavou. Je ale záporák z toho důvodu, že se stal obětí těch lidí okolo. Jako hrdina se možná na konci cítil nebo se dostal do takového stavu, kdy mu už vlastně vůbec nedocházelo, co dělá. V jeho hlavě se muselo stát něco strašného.

Jednu z hlavních rolí zastáváš i v komedii Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích, kde hraješ Juliena, který je také svým způsobem loser a zmatkář. V Ráno po tom zase hraješ docela šíleného bratra Martina. Jak se ti hrají tak zvláštní osobnosti? Nemáš obavu, že spadneš do škatulky podivínů a smolařů?

Možná jsem už do té škatulky spadnul. Snažím se ale své role takto nevnímat. Když si totiž už na začátku zkoušení řeknu, že jsou to idioti a loseři, tak odsoudím celou svou následnou práci k nějakým obecně platným dogmatům, a to mě nebaví. Ke každé postavě, kterou hraju, přistupuji jako k člověku, kterému se asi v minulosti něco stalo, a proto se takto chová. Přistupuji k nim jako k lidem, a ne jako k určitému archetypu. Snažím se vidět za každou postavou nějaký její vývoj. I ten Martin v Ráno po tom musel zažít strašné věci, a proto se chová tak, jak se chová. Proto je to tak zamindrákovaný týpek, který si to vyložil úplně jinak, a to mě na tom baví. Zajímá mě pozadí charakteru všech postav.

Připadal sis někdy na jevišti podobně ztracený a zmatený jako právě Julien v Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích?

Možná někdy na zkouškách, ale kdyby se tohle stalo při představení, tak bych asi dostal infarkt. Samozřejmě se každému herci občas stane, že má okno, to pak nastává taková vteřinová zástava srdce, je to strašný pocit. Naštěstí se mi ale nikdy na jevišti nestalo, že bych se dostal na takovou úroveň chaosu, jako je v Mátový nebo citron.

Proč myslíš, že by si diváci tuto hru neměli nechat ujít?

Protože je to super komedie. Pokud někdy chtěli vidět zákulisí divadla a určité typy lidí, kteří se v něm vyskytují, a pokud chtěli vidět, jak probíhá zkoušení divadelní hry, tak by si ji rozhodně neměli nechat ujít! Ono to vlastně není komedie, ale spíše studie. Hrají tam navíc vynikající herci a strašně nás to představení baví.

V červnu nás čeká premiéra nové hry Lakomec. Jakou roli tam ztvárníš a jak se na tuto klasickou komedii těšíš?

Ztvázním roli Kleanta, což je Harpagonův syn, který je zamilovaný do Mariany, o kterou se zároveň uchází i jeho otec. Určitě se na to moc těším, ale budu si muset ten text ještě osvěžit, protože jsem ho naposledy četl na konzervatoři a už si ho moc nevybavuji. Těším se hlavně na tu divadelní práci, protože bych nejraději pracoval snad pořád.

Jak se ti v Míru líbí? Považuješ to za velkou příležitost?

Mír považuji za domov. Je mi tady hrozně dobře. Jsou tady lidé, ať už z technického zázemí, z produkce nebo samozřejmě mezi herci, které mám hrozně rád. Hlavně mě ale baví jít za Albertem. Asi to bude znít zvláštně, ale já ho vnímám jako takového generála, který jde kupředu se svým vojskem, a ať se stane cokoliv, tak si udrží svou myšlenku a bude za ni bojovat do poslední chvíle. Nejsem ten, který by sám dokázal pozvednout prapor a někoho vést, ale v momentě, kdy vidím člověka, který je tak upřímný a zapálený jako Albert, tak za ním půjdu přes mokřady, klidně si uřežu ruku a prostě jdu. Mír beru jako neuvěřitelnou příležitost, které si hrozně moc vážím.

S Albertem Čubou, Štěpánem Kozubem a Vladimírem Polákem vystupuješ také v improvizační show Tři Tygři. Jaký je tvůj vztah k improvizaci? Baví tě více improvizace nebo klasické divadlo?

Určitě mě více baví klasické divadlo. Klasické divadlo totiž dává určité mantinely. Je dána nějaká situace od autora hry nebo režiséra, ale k cíli, ke kterému musí herec v té situaci dojít, nevede pouze jedna cesta. Je jich několik, a to je právě ten prostor pro improvizaci, ve kterém lze hledat stále nové a nové věci a možnosti, ale zároveň herce drží v nastavených mantinelech. To mi dává svobodu, možnost volby a velkou radost. Samotné improvizační divadlo mě taky baví, ale nejsem úplně bleskový člověk, takže mi některé věci docházejí delší dobu. Nejraději mám třeba improhry, jako „věty z kapsy“ apod., které občas ve Třech Tygrech hrajeme, protože tam jsou nějaká pravidla, ve kterých se cítím komfortněji.

Je obtížné se během improvizace na jevišti vedle ostatních tygrů prosadit? Přeci jen jste všichni čtyři docela výrazné osobnosti.

Je to obtížné. Na začátku jsem z toho měl hrozný strach a pořád jsem se Alberta ptal, jestli si je opravdu jistý tím, že mě tam chce. Jednu dobu jsem s tím chtěl dokonce seknout, protože jsem si myslel, že na to nemám. Postupem času mě ale má role ve Třech Tygrech vlastně začala bavit. Přestal jsem tak brutálně řešit to, co tam dělám, jestli je to dobré, nebo ne a začal jsem se tím zkrátka bavit.

A co tvůj osobní život? Co tě baví a jak trávíš čas, když zrovna nehraješ?

Když nehraju, tak hraju hry, ne divadelní, ale počítačové. Teď v zimě je to asi moje největší vášeň. Už jsem to ale dost omezil, protože mám novou přítelkyni, kterou moc miluju, a tak trávím čas s ní. Chodíme na procházky, díváme se na filmy a je to super. Jsem moc rád, že ona hry nehraje, protože konečně mám nad sebou nějaký bič. Jinak jsem byl fakt maniak. Za měsíc jsem si koupil třeba dvacet nových her a najednou jsem tak měl i nějakých 65 her, které jsem musel dohrát. Jsem ale zastáncem toho, že když mám nějaký volný čas a koníček, který chci budovat, tak v tom přece musím mít nějaký systém! Ten systém spočívá v tom, že si už budu kupovat maximálně jednu hru měsíčně a mám vytvořený chronologický seznam her podle toho, kdy jsem si je koupil a postupně je hraju. Takže třeba tento měsíc jsem si koupil novou hru, ale hrát ji budu až někdy v září. Nejhorší ale je, když si do seznamu přidám hru, která mě nakonec vůbec nebaví, ale musím ji dohrát, protože bych tím jinak porušil svůj systém! Hraní her vlastně beru skoro jako své druhé zaměstnání.

 

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle magazínu Mírové listy (číslo 12 | březen-duben 2019)

Pokud chcete vidět Robina Ferra v akci, přijďte se podívat 8. dubna na představení Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích: