Rozhovor s Michalem Sedláčkem o Blbci k večeři, fobiích, zájezdech i videohrách

Michal Sedláček je muž mnoha talentů. Kromě herectví se věnuje hudbě, streamování her a rozdávání radosti na potkání (a tím nemyslíme, že by byl dealerem drog). V Míru je už třetím rokem, můžete ho vidět v roli Čipery v Lakomci na MírPlay nebo jako Roberta v inscenaci Tik Tik. Jeho nejznámější mírovou rolí je však bláznivý Françoise Pignon, kterého hraje už podruhé! Nejdříve v komedii Chlap na zabití a nyní v novince Blbec k večeři. Michal se nám rozpovídal o své velké herecké rodině, zálibách, fobiích, a také o tom, jak se těší na letošní červnové zájezdy, kdy se s komediemi Tik Tik a Blbec k večeři vydáme do Třince a do Prahy. Na konci rozhovoru si možná sami zodpovíte otázku, jak moc podobní si vlastně Michal s Pignonem ve skutečnosti jsou.

Michale, vždy, když tě člověk potká, máš úsměv od ucha k uchu a čiší z tebe pozitivní energie. Je něco, co tě naopak v poslední době pořádně rozčílilo? Umíš se vlastně rozčílit, nebo v tom jsou drogy? 

B je správně (smích). Ne, umím se samozřejmě rozčílit. Hodně se umím rozčílit! Asi nejvíce, když pociťuji nějakou nespravedlnost nebo nepochopení, to mám velice krátkou rozbušku. Jednou jsem dokonce doma ve vzteku prokopl skříňku, ale je pravda, že u toho často sám sebe rozesměju. Jednou jsem chtěl své ženě demonstrativně ukázat, že jsem opravdu hodně naštvaný, a chtěl jsem něco rozflákat. Jenže všude kolem mě byly jen drahé věci, které jsem nechtěl rozbít. No, a tak jsem vzal tepláky pohozené na zemi, švihl s nimi o koberec (neudělalo to žádný zvuk) a rozhodným krokem jsem odešel z obýváku, přičemž jsem hlavou vrazil do zavřených dveří…

Jsi z velké herecké rodiny, vedli tě rodiče k herectví už odmala, nebo tě naopak vedli jiným směrem?

Nedá se říct, že by to bylo vysloveně jejich přání, ale nebránili mi v tom. Naopak, když už jsem projevil touhu začít hrát, tak mě podpořili. Ale je třeba říct, že u mě nebylo moc na výběr… Původně jsem se chtěl naplno věnovat fotbalu, a to je ještě horší – tam je buď člověk nejlepší, nebo vůbec žádný. Takže je možné, že si rodiče oddychli, když jsem se nakonec rozhodl vydat na hereckou dráhu, kterou oni moc dobře znají.

Tvoji sourozenci jsou také vystudovaní herci. Kdo z vás byl nejlepší „herec“ v dětství, když jste něco vyvedli a rodiče si vás zavolali na kobereček? 

Moje výhoda byla spíše věková, než že bych byl dobrým hercem. Byl jsem totiž nejmladší a když se cokoli stalo, uhrál jsem to na svoje roztomilé oči (vypadal jsem jako ten kocour ze Shreka). Sourozenci mi proto vždycky zakrývali pusu a zakázali mi brečet, protože jsem toho dost zneužíval. Nejvíce si ale vzpomínám na herecký um svého bráchy Iva. Vždycky, když byl jeden z nás na záchodě, ten druhý mu předehrával scénky. Pamatuji si, že jsme měli i umělecké pseudonymy: Ten můj byl Mistr Fazole, ale na bráchův si už bohužel nevzpomenu. Nicméně Ivo tehdy herecky opravdu exceloval. Ve své košaté rodině však nemám pouze sourozence herce, ale také výborného malíře a luxusního barmana, který čepuje pivo za Národním divadlem v Praze.

Kromě talentu hereckého máte v rodině i talent hudební. Nenapadlo vás někdy založit rodinnou kapelu po vzoru The Kelly Family, Jonas Brothers či Jackson 5? A když jsi Michal, myslíš, že by ses nakonec stejně dal na sólo dráhu jako Michael? 

My jsme rodinou kapelu opravdu měli! Založil ji můj nejstarší brácha Jiří Hajdyla, když se chtěl pořádně naučit hrát na kytaru. Začal skládat texty písní, vzal k sobě svého bráchu Peťu a Ivovi dal do ruky bubínky vyrobené z krabic a prázdných obalů od Pringles. Já byl nejmladší a neuměl jsem na nic hrát, takže jsem vyfasoval mikrofon a kazoo. Možná budete překvapeni, ale byli jsme velice produktivní a úspěšná kapela! Dokonce jsme nahráli několik kazet a některé písničky si dodnes prozpěvuji. Jinak taky občas hráváme s tátou v jeho kapele Moby Dick… Ivo tam bubnuje a já mu občas hraju na klávesy.

Je o tobě známo, že jsi multiinstrumentalista. Na co všechno vlastně umíš hrát? Dokázal bys nám něco zahrát i na trubky od hajzlu? 

Jasně, dokázal, protože je to vlastně podobné jako didgeridoo. Ale záleží, jakým směrem bych do ní foukal (smích). Zvládnu asi zahrát na všechno, můj hlavní nástroj je ale klavír, na něj vše skládám. Poslední dobou mám během nahrávání kapel v našem studiu čím dál tím víc v oblibě využívání zvuků z běžného života – bouchance do dveří, foukání do nějakých trubek a tak dále.

Když už jsme u toho hraní, v Míru teď už podruhé hraješ roli „blbce“ Françoise Pignona. Poprvé to bylo v komedii Chlap na zabití a nyní v Blbci k večeři. Je pro herce lepší, když může navázat na postavu z dřívějška, nebo je to naopak kvůli očekávání diváků větší výzva? 

Asi obojí. Diváci už od vás něco očekávají a třeba si úplně neuvědomí, že ačkoli je to TEN Pignon, může se od toho předchozího v lecčems lišit. Já osobně jsem se na hraní Pignona v Blbci k večeři obrovsky těšil, protože ho miluju už z předchozí hry, takže jsem si nepřipouštěl, že by ho diváci nemuseli přijmout. Prostě jsem doufal, že ho opět ztvárním co možná nejlépe. Jeho charakter mi prostě strašně moc sedí.

Takže je Pignon v Blbci k večeři jiný než Pignon v Chlapovi na zabití? A jsou jejich rozdíly dány vyloženě textem, tedy ze strany Francise Vebera, režijním pojetím Davida Vyhnánka, nebo záměrně tvým hereckým ztvárněním?  

Původně jsem chtěl oba Pignony propojit, aby byli opravdu totožní, ale ono to tak úplně nešlo. Myslím, že je to dáno samotnými texty. Pignon v Blbci k večeři je klidnější – na rozdíl od toho z předešlého moc nekecá ostatním do života. Já to osobně beru tak, že to je sice stejný François Pignon, ale v jiném životním období. Pořád má však problém se ženou a pořád je to ta samá hodná naivka, která řeší situace po svém. Navíc má i jiné zaměstnání, ale u něj se dá asi očekávat, že u žádné práce nevydrží příliš dlouho.

Co máš na Pignonovi nejraději?  

Asi tu jeho dětskou nevinnost, díky které vyniknou všechny ty humorné situace. Pignon je (podobně jako Mr. Bean) takové přerostlé dítě. Nedělá to schválně, prostě je jen chudák moc naivní.

Takže mu odpustíš i to, že kvůli němu musíš na jevišti nosit ponožky v sandálech, a to pokaždé bezmála dvě hodiny v kuse? (Obzvlášť v nadcházejících letních měsících to bude zkouška ohněm, ne?) 

Ono to ale není úplně marné! Příklad: Naposledy, když jsem si koupil sandále (drahé, kožené), tak po jedné sezóně zasmrádly natolik, že putovaly rovnou do koše. Kdežto když mám v těch sandálech ponožky, tak se potím, ALE vyhodím jen ponožky a sandále můžu nosit v pohodě dál. Praktické.

O tobě je známo, že jsi generátor vtipů, slovních hříček a nápadů, které z tebe padají zejména během zkoušení inscenace. Dostali se nějaké i do Blbce k večeři? 

Dostali! Neustále navíc dostávám do hry stále nové a nové hlášky, které mě napadají během repríz. A to mě baví! Dokonce si myslím, že to k Pignonovi docela sedí. On se totiž často zaměří na něco zcela okrajového, co v danou situaci nedává moc smysl, a místo, aby třeba řešil nastalou situaci, řekne nějakou hloupou slovní hříčku. Příklad? Vláďa alias Pierre řekne: „Určitě má někoho, kdo jí tam pomůže se psy.” A já na to řeknu: „Ona má sepsi?“

Otázka na tělo #1 – dáš si k večeři víno smíchané s octem, nebo si na chleba raději namažeš nějakého blbce? 

(smích) Asi bych si raději namazal na večeři nějakého blbce, ale pak bych se musel potrestat a zapít to tím vínem s otcem, protože bych se cítil blbě, že si z někoho dělám srandu a on to netuší.

Blbec k večeři je tvá druhá hlavní role a celkově pátá role v Míru, ve kterém jsi už tři roky. Jaké je to být součástí mírové rodiny a vidíš zpětně nějaké rozdíly oproti svému angažmá v Divadle Petra Bezruče? 

Bezruč a Mír se v hodně věcech liší, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem se rozkoukal, ale myslím, že jsem se nakonec aklimatizoval docela rychle. Zamiloval jsem si celý mírový kolektiv, spolupráci s režiséry, kteří jsou oslovování, a celkově vše kolem toho. V Míru se cítím neskutečně svobodný, což u Bezručů (hlavně při hraní na jevišti) úplně tak nebylo.

Hraješ zde také postavu Roberta v Tik Tiku, který má fobii z čar a chaotických kompozicí. Máš také nějaké fobie nebo tiky, které před světem tajíš? Sdílení problému je prvním krokem k uzdravení. 

Mám hodně fobií, které ale statečně řeším už pěkně dlouho: měl jsem velikánský problém s tmou a s výtahy, ale obojí jsem už (snad) překonal. Pořád mám ale velkou fobii z letadel, a i když už jsem párkrát letěl, pořád to nesnáším. Když nastoupím do letadla, tak jsem zkrátka stoprocentně přesvědčen, že letadlo spadne a všichni umřeme.

Otázka na tělo #2 – chtěl bys mít doma chlupatý telefon, nebo raději ovoce přilepené gafou na zdi? 

No pozor, já už vlastně doma chlupatý telefon mám! Jsem totiž hodně chlupatý, takže to u nás doma občas vypadá, jako kdybychom měli línajícího bernardýna. Chlupy jsou všude, takže de facto máme i chlupatý telefon. A ovoce na zdi? To by se muselo pořád měnit, aby bylo čerstvé, že? No tak na to bych se asi fakt s prominutím vys*ral. (pozn. redakce: není ta hvězdička špatně?)

V červnu čeká Divadlo Mír rekonstrukce, to ale neznamená, že budeme mít volno. Naopak, Blbce k večeři i Tik Tik budeme hrát na zájezdech v Třinci a v Praze. Připravuješ se na tato představení nějak speciálně, nebo je to pro herce stejná rutina jako v případě repríz na domácí scéně? A jak se na zájezdy těšíš?

Na zájezdy jsem zvyklý, protože u Bezručů jsme na ně jezdili dost často. Jediná věc, která se může od domácí scény lišit – což ale u nás nehrozí – je to, že je někdy potřeba přizpůsobit scénu na míru divadla nebo kulturního zařízení, ve kterém hrajeme, ale to u Blbce k večeři není potřeba. Zájezdy ale prostě miluju a už mi docela chyběly, takže jsem šťastný, že na ně jedeme. Neskutečně se těším jak do Třinca, tak do Práglu, bo ve Trzyńcu mám rodzinę (pozn. redakce: to mělo být ponašymu, ale asi se to moc nepovedlo).

Proč si všichni myslí, že se na zájezdech hodně pije? 

Protože je to pravda! Já si třeba 90 % z některých zájezdu u Bezručů vůbec nepamatuju. Jako cestu tam jo, ale cestu zpátky už ne (smích). I tak mám ale ze všech těch zájezdů tolik úžasných zážitků, že je nemůžu nemilovat. Na zájezdech se člověk na chvíli vzdálí od Ostravy, skvěle se tam stmelí celý kolektiv, a to je parádní. Tam se dějí takové věci… Jako, ne že bych nějak moc pil, jednou při cestě z Prahy jsem byl schopný vypít třeba jen 4,5 litrů vína, takže jsem byl úplně v pohodě a klidně jsem mohl ten autobus i odřídit… (smích)

 

 

Spolu s Robinem Ferrem sdílíte kromě velkolepého plnovousu i lásku k hraní videoher. Ty jsi tento koníček dokonce povýšil na další úroveň a hraní her streamuješ na svém YouTube kanálu „Nostalgický retro hráč“. Jak a kdy tě napadlo, že bys mohl být herním YouTuberem? 

Jen lehce upřesním, že jsem se nedávno přejmenoval na „Nostalgický Sedloň“, a to hlavně kvůli tomu, že už na svém kanálu nestreamuju pouze hry, ale občas tam dávám i svoji hudební tvorbu. Celé to ale vzniklo z jednoduchého popudu: v době před covidem jsem se dostal do šíleného pracovního vypětí, kdy jsem vlastně neuměl odpočívat. V té době mi došlo, že i když mám volno a trávím čas hraním (byť třeba jen 5 minut), tak se za to nenávidím a přijde mi, že zbytečně ztrácím čas. A tak jsem se rozhodl založit streamovací kanál, abych propojil příjemné s „užitečným“ a abych mohl trávit čas u her s pocitem, že dělám něco, co má alespoň trochu „hlubší“ smysl. Zkrátka to byl z mojí strany takový terapeutický krok, jak si ospravedlnit hraní a zároveň přitom něco tvořit. Navíc tam vznikla taková příjemná „nostalgická rodina“ ke které se vždy rád vracím.

Kterou konzoli a počítačovou hru máš nejraději? 

Největší nostalgii mám asi u hraní konzole Nintendo (NES). Mám totiž moc rád „máriovky“ (tedy hry, kde vystupuje jako hlavní postava Mario) a sportovní hry.

Máš v plánu si vzít nějakou konzoli i na zájezd do Prahy? 

Vezu si telefon, ve kterém mám emulátor na PlayStation 1 a 2, Nintendo Wii, Game Boy a tak dále. Nejlepší je, že si svůj telefon můžu propojit s herním gamepadem od PlayStation 4, takže nemusím nic mačkat na dotykovém displeji a mám stejný pocit z hraní, jako kdybych byl doma.

Otázka na tělo #3 – kdo je v Míru tvým největším vzorem a proč je to zrovna Albert Čuba? 

Teď se budete asi smát, ale něco na sebe prozradím. Albert Čuba byl opravdu a bez nadsázky můj dlouholetý divadelní vzor. Vysvětlím: Když jsem kdysi hodně sportoval, tak jsem do divadel moc nechodil. Ačkoli jsem teda z divadelní rodiny, paradoxně jsem až do rané dospělosti neměl skoro žádný přehled o místní divadelní scéně. Byl jsem maximálně pravidelným návštěvníkem Divadla Loutek, to jo, ale jinak jsem v divadlech vůbec netrávil čas. A jedno z prvních představení, které jsem mimo loutkáč viděl, bylo v Komorní scéně Aréna. Myslím, že se jmenovalo Hrát oběť a hlavní roli v něm hrál právě Albert. A byl v tom geniální! Líbil se mi z celého představení úplně nejvíc. Postupně jsem začal do divadla pravidelně chodit a vždycky jsem si vybíral inscenace, kde hrál. Takže jsi se opravdu trefil. Albert byl můj dlouholetý vzor (a to neříkám proto, že je aktuálně i můj chlebodárce).

Zvládl bys pomocí krátké rýmovačky pozvat diváky na Blbce k večeři do Třince a do Prahy? Jako příklad dáme: „Řekni mámě, bábě, neteři, ať přijdou na Blbce k večeři.“  

Takže mě teď napadlo – úplně nezávisle na tobě: Řekni mámě, bábě, neteři, ať přijdou na Blbce k večeři.

(sarkastický potlesk ze strany redaktora)

Dobře, tak jinak. Všechny vody se rozčeři, když přijdeš na Blbce k večeři. (To je do Třinca.)

Ehm, počkej…

(pozn. redakce: 3 minuty ticha v záznamu)

Připrav blbci k večeři, svou kašičku mateři. (To je taky do Třinca. To mi moc nevyšlo.)

Počkej, to dám.

(pozn. redakce: 5 minut ticha v záznamu)

 

Jede Blbec k večeři, ten v Praze vody rozčeří! (A ten je do Prahy!)

(pozn. redakce: to je v podstatě to samé jako do Třince, jen s dlouhým „í“ v rozčeří, ale nevadí.)

 

 

Ptal se a fotil: Jan Lipovský
Rozhovor napsali: Vasilios Chaleplis a Jan Lipovský