Rozhovor s Kristýnou Leichtovou nejen o inscenaci Bull

Přinášíme vám rozhovor s Kristýnou Leichtovou, který nám poskytla v prosinci již minulého roku, a to do lednového vydání Mírových listů. Kristýna je divadelní, televizní a filmovou herečkou, kterou si můžete pamatovat z mnoha televizních seriálů, ale například i z filmu Účastníci zájezdu.

 

„Ze začátku to možná bude trochu legrace, ale pak ten úsměv lidem asi zamrzne.“
Říká o inscenaci Bull herečka Kristýna Leichtová.

 

Na jevišti Divadla Mír se Kristýna objeví poprvé ve výjimečném činoherním projektu Bull. Popovídali jsme si tedy o její herecké kariéře, o účinkování v soutěži StarDance a Pevnost Boyard, ale také o jejím životě v Ostravě a samozřejmě o inscenaci Bull, ve které ztvární jednu z hlavních rolí. Bull se bude v mnoha ohledech vymykat našemu běžnému repertoáru, takže si jej určitě nenechte ujít.

Prošla jste mnoha českými divadly. Které Vám nejvíce přirostlo k srdci a máte v některém z nich stálé angažmá?
Nejdelší dobu jsem byla stálým hostem Divadla Komedie, když tam úřadovala Company CZ, která mi i k srdci přirostla nejvíce. Angažmá jsem ale nikdy v žádném divadle neměla a ani po tom úplně netoužím. Jsem už zvyklá být od svých patnácti let na volné noze.

Lidé Vás však asi nejvíce znají z televizních seriálů, jako je např. Comeback nebo Ohnivý kuře. Cítíte se lépe na divadelním jevišti, nebo před kamerou?
Kamera je taková milosrdnější. Při natáčení není vidět zpětná vazba od diváka, ale na divadle je zase ten adrenalin, který my herci prostě potřebujeme. Mělo by to být nejlépe obojí v podobné frekvenci, aby se to vyvážilo.

Máte raději komediální role a sitcomy, nebo řekněme vážnější hereckou polohu?
Také to musí být vyrovnané. Komediální role je samozřejmě daleko těžší než vážná, ale na komedii je zase o to zábavnější pracovat. U komedie je mnohem výraznější a čitelnější zpětná vazba v podobě reakce diváka, zatímco u dramatu nevíte, co si o tom divák myslí. To souvisí i s tím andrenalinem na jevišti, který jsem před chvílí zmínila.

Jak vzpomínáte na své účinkování v pořadu StarDance? Pomohla nějak tato soutěž Vaší taneční průpravě?
Vzhledem k tomu, že v prosinci skončil další ročník, tak na to samozřejmě vzpomínám. Byla to určitá zkušenost, ale myslím si, že na podobné pořady nejsem dobrým adeptem. Ten mediální tlak kolem celého StarDance byl na mě až moc velký. Vlastně jsem to asi moc dobře neustála. Kdybych do toho šla teď znovu, tak bych to asi udělala jinak. Co se týče tancování, tak nejlépe asi tančím, když jsem svobodná a když mě nikdo neomezuje tanečními kroky. Vždycky jsem se tam totiž naučila jen tu jednu konkrétní choreografii na dvouminutové vystoupení, takže se zkrátka nestalo, že bych se tam třeba naučila tančit tango apod.

Asi všichni jsme v dětství sledovali Pevnost Boyard, Vy jste si ji však vyzkoušela na vlastní kůži. Splnil se Vám tím dětský sen? Popište nám, jaká je Pevnost Boyard z pohledu soutěžícího.
Byla to úžasná zkušenost. Vzpomínám na to se slzou v oku. Bylo to překrásné, byť jsme vůbec nevěděli, co tam na nás mají přichystáno a co nás čeká. Zajímavé je, že pevnost je ve skutečnosti malinká, ač jsem vždycky z televize měla pocit, že je to obrovské, ale je to fakt strašně malinkaté. Ten pocit bych přirovnala třeba k tomu, když odhalíte nějaký kouzelnický trik a máte radost z toho, že jste na to přišli. Byl to nezapomenutelný zážitek. Mají to hrozně dobře vychytané včetně skvělého zázemí a vlastně to ještě předčilo má očekávání. Do dotazníku, který musí každý soutěžící vyplnit, jsem uvedla, že mám vyloženě lékařsky potvrzenou arachnofobii, takže kdybych měla někde něco dělat s pavoukem, tak bych zabila buď sebe, nebo jeho. Ze začátku jsme dostali od Francouzů instruktáž, kde nám říkali, že se ke zvířátkům musíme chovat opatrně. Dali nám takovou velkou gumovou tarantuli a říkali, že přibližně takto velcí ti pavoučci jsou. Ukazovali nám, jak jim z toho bříška máme případně sundat indicii a tak. No a já nebyla schopná sáhnout ani na tu gumovou věc. To jsem naštěstí v reálu dělat nemusela, ale měla jsem tu telefonní budku, ve které na mě padali šváby a hadi a okolo létaly mouchy. Do dneška se ošívám, když něco cítím, takže to i z tohoto pohledu ve mě asi něco trošku zanechalo.

Žijete nyní s přítelem a dcerou Dorotkou v Ostravě? Jak se Vám tady líbí a jaká místa či kulturní akce ráda navštěvujete?
Ano, v Ostravě žijeme tak střídavě. Vzhledem k tomu, že Vojta je uměleckým šéfem činohry Národního divadla moravskoslezského, tak kulturních akcí máme opravdu hodně. Hojně samozřejmě navštěvujeme především skoro všechna divadla. Ostrava se mi hodně líbí. Centrum je takové malinké a tím, jak je tady mnoho divadel a všichni se mezi sebou znají, tak se tam neustále potkáváme. Je to příjemné. Taky se mi líbí, že Ostraváci jsou takoví přímí, rovní a všechno řeknou rychle a narovinu. S ničím se moc nepářou a nedělají kolem toho takovou tu omáčku, na kterou jsem z Prahy zvyklá. Jde dohromady Vaše popularita a život v Ostravě? Máte zde větší pocit soukromí, nebo na Vás i v Ostravě někdo pokřikuje, ať pozdravíte Ozzáka? To asi souvisí s tím, jak jsem říkala, že jsou tady lidé přímí a rovní, protože tady po mě pokřikují daleko více než kdekoliv jinde. Ale jsou zase takoví milí, jakože jen něco vykřiknou a zase jdou dál. Na ulici se to tady stává docela běžně, nijak zvlášť to ale neřeším, jen jsem ráda za velkou kapuci nebo velké sluneční brýle. Jsem totiž docela plachý člověk, i když se to moc neslučuje s mým povoláním, takže nemůžu říct, že bych byla z té popularity úplně nadšená, nicméně vděčná za ni jsem.

Kromě Míru účinkujete také v Komorní scéně Aréna a jak jste už řekla, Váš přítel je navíc uměleckým šéfem činohry NDM. Můžete se tedy s námi podělit o Váš pohled na ostravskou divadelní scénu?
Tak víme, že Komorní scéna Aréna je divadlem roku už několik let, ale myslím si, že i ta činohra NDM je na vzestupu. Samozřejmě, že i Mír má velice dobré reference. Přijde mi, že se tady hraje kvalitní divadlo a jsou tady dobří herci, proto i mnoho držitelů Thálie pochází právě z Ostravska. Podle mě jsou ostravská divadla skvělá a hlavně jsou taková svobodnější, nejsou tak svázaná nějakými trendy, jako je tomu v Praze. Super je také ten vztah mezi herci. V Praze se nestává, že by na sebe kolegové z jiných divadel vzájemně chodili a bavili se o tom, co kde vzniklo. Většinou tam jde cítit obrovská rivalita, zatímco tady je hodně přátelská atmosféra.

Naši diváci mohou vidět inscenaci Bull pouze v únoru, ale za to prakticky každý den. Zaujal Vás tento koncept a setkala jste se někdy s něčím podobným?
Velice mě zaujal a jsem za to ráda. Myslím si, že je po České republice docela hodně divadel, která by možná měla takovýmto způsobem fungovat. Tento systém znám, protože narozdíl od České republiky to je třeba v Londýně naprosto běžná praxe, což je podle mě správně. Ta hra se alespoň dobře hraje, odpadá vzpomínání na roli jednou za dva měsíce, oprašovačky a tak. Myslím, že je teď dobrý čas na to si takhle zaexperimentovat, takže jsem zvědavá, co to přinese.

Jedná se však o časově i herecky velmi náročný počin, protože každý den budete hrát totéž. Nemáte z toho obavy?
To je správná otázka. Může se samozřejmě stát, že se to ohraje nebo že přijde ponorková nemoc. Uvidíme. Měla jsem i pár probdělých nocí z toho, když jsem přemýšlela, jak to všechno časově zvládnu, především vzhledem k dceři. Mám ale poměrně širokou rodinu, která velice ochotně přijede hlídat dokonce až z Plzně. Vojta ale bude tou dobou zrovna režírovat v Praze, takže se to takhle blbě sešlo. Na druhou stranu, pokud to bude zhruba hodina a půl každý den, tak je to v pohodě.

Jak jste reagovala, když jste se o tomto plánu poprvé dozvěděla, a co Vás přesvědčilo, abyste nabídku Divadla Mír přijala?
Chtěla jsem pracovat, protože nejsem ten typ, který by byl s dítětem stále jenom doma. Především mě ale oslovil ten koncept. Chtěla jsem si to vyzkoušet a být toho součástí. A taky jsem chtěla pracovat s Divadlem Mír, protože se Štěpánem hrajeme ve Třech sestrách a Bertíka znám díky tomu, že ho Vojta režíroval v Aréně ve hře Obraz. Takže se známe, a když už tady bydlíme, tak jsem si řekla, že bych na tom ráda dělala. Celý únor tak mám vyblokovaný vyloženě pro Mír.

V Bull hrajete Izabelu, vypočítavou kariéristku a ledovou královnu, která je pro vlastní prospěch schopna udělat prakticky cokoliv. Dokážete si k této postavě vytvořit nějaký pozitivní vztah? Hrála jste už někdy podobný typ ženy?
V Komorní scéně Aréna hraji ve Třech sestrách postavu Nataši, což je docela podobný typ, akorát v jiném století. A na to, jestli si k ní vybuduji nějaký pozitivní vztah, je asi ještě brzy. Možná, že se tam během zkoušek něco objeví. Já nevím, uvažuji nad tím, že pokud to v takové firmě, ve které se hra odehrává, opravdu se slabými články zkrátka nejde, tak možná z tohoto hlediska je pochopitelné, že se ho chce Izabela zbavit. Ale zase takovým způsobem… To je blbé. Myslím si ale, že dnešní doba bohužel taková je, zvláště pak v podobných firmách.

Hra pojednává o šikaně na pracovišti a zobrazuje psychologickou hru několika archetypů, které lze vidět i mimo korporátní prostředí. Setkala jste se někdy v reálném životě s něčím nebo někým podobným?
Asi ne. Kdybych se s něčím takovým setkala, určitě by mě to nějak zasáhlo. Podobné archetypy se ale tvoří už na škole, kde se s nimi člověk může poprvé setkat. U nás naštěstí nebyla žádná šikana, ale bylo vidět, kdo je takový ten alfasamec a kdo je řekněme slabší článek. Přiznám se, že já jsem asi více patřila k té první skupině. Měla jsem ostřejší lokty a docela jsem si uměla sjednat pořádek. Zkrátka jsem na škole nebyla ta, co jen sedí
v koutě a poslouchá.

Bull je po Třech sestrách (Komorní scéna Aréna) již druhá hra, ve které budete hrát po boku Štěpána Kozuba. Jaký je Štěpán coby herecký kolega?
Takhle, my ve Třech sestrách spolu skoro vůbec nejsme, takže vlastně moc nevím, jaký je Štěpán kolega, a zjistím to až teď v Bull. Myslím si ale, že je to velice pečlivý a pracovitý člověk. A vlastně všichni, kteří se u tohoto projektu sešli, takoví jsou, teda snad ne kromě mě. :-)

Diváci Vás na jevišti Divadla Mír uvidí poprvé. Jak se Vám u nás líbí? Byla jste tady už někdy předtím coby divák?
Asi bych to neměla říkat, ale na žádném představení jsem zatím nebyla. Viděla jsem všechny upoutávky, ale poprvé jsem si prošla jeviště a zákulisí až během první čtené. Líbí se mi ale koncept Divadla Mír. Myslím si, že je správné, aby si lidé chodili do divadla odpočinout a pobavit se. Někdy prostě už člověk nemá energii na vážná témata a dramata a potřebuje jen čistě oddechovou situační nebo bláznivou komedii. To sice zrovna nebude případ Bull, i když i tam to bude ze začátku možná trochu legrace, ale pak ten úsměv lidem asi zamrzne. Je každopádně super, že Albert takhle šel za svým cílem a splnil si svůj sen. Obdivuji to.

Vše o nové inscenaci Bull včetně termínů a vstupenek naleznete pod tímto odkazem.