Nultá sezóna aneb budování Míru

To, co jsem zmínil v několika rozhovorech, je pravda. Bývalé kino Mír jsem objevil skutečně náhodou, kdy mě ucpaná Místecká donutila dojet do centra přes Vítkovice. Nicméně od toho okamžiku uplynulo relativně hodně času, než jsem v rukou třímal klíče od „objektu Mír“.

Je tomu jeden rok, přesně 1. července 2016, kdy byly pořízeny tyto, vesměs neostré, fotografie:

Budova, tak jak jsme ji převzali, byla v relativně dobrém stavu. Měla opravenou fasádu, nová okna, vstupní dveře a elektroinstalace. Problémem bylo topení. Byly přítomné dva plynové kotle, nicméně měděné trubky k radiátorům byly vytrhány a odvezeny pryč a samotné radiátory nebyly osazené a různě jsme je nacházeli po budově. Bylo nám tedy jasné, že než začne zima, bude nutné tento problém vyřešit. Nicméně jsme tušili, že by to nemusel být nějaký extra velký problém, prostě se koupí měděné trubky, napojí se na osazené radiátory a natlakuje se to vodou. Jediné, čím jsme si nebyli úplně jistí, zda počet radiátorů a výkon kotlů bude dostačující na vytopení celé budovy – s ohledem na její velikost a nepřítomnost zateplení střechy.

Větší starosti nám dělala střecha. Z nepochopitelných důvodu se během původní rekonstrukce nepokryla střecha celá, ale jenom některé její části, takže nám bylo jasné, že zatékání do budovy střechou bude něco, co nás bude provázet poměrně dlouhou dobu. A nepletli jsme se.

Následovaly úvahy, čím začít. Věděli jsme, že se musíme pustit do sálu a foyer. Především nově vymalovat a upravit sál tak, aby splňoval nároky na uměleckou produkci. Definitivní podoba toho, jakým způsobem bude sál vypadat, se rodila poměrně dlouho. V podstatě existovaly dvě možnosti. Buď z něj vytvoříme „multižánrový prostor“, tedy prostor variabilní, který si každá produkce přizpůsobí, jak bude potřebovat, anebo půjdeme cestou klasického kukátkového divadla. Rozhodování jsme nechali plynout a mezitím se začali ozývat první subjekty, že prý se v té budově „něco děje“ a že by měli zájem zde uspořádat nějakou akci. My jsem se nicméně pustili do práce. Začali jsem malovat foyer na bílo, zdi v sále na černo a odstranili jsme ze sálu koberce. Najednou začal celý prostor působit mnohem lépe, mnohem divadelněji.

První akce, která se ve vznikajícím divadle konala, byl autorský projekt v produkci Ostravské univerzity „Skladatel aneb trýzeň za Karla IV.„, jehož promo fotky (najdete po kliknutí na odkaz) ještě vznikaly v „bílém“ sále, nicméně samotné představení se hrálo již mezi černě natřenými stěnami. Židle jsme si zapůjčili a jeviště vzniklo přirozeně na dvou velkých stupních, pod kterými byla schovaná původní šikmá elevace kina. Také jsme museli zaslepit průrazy ve zdech mezi sálem a schodištěm.

Do konce roku pak v Míru proběhly ještě tři akce. Pecha Kucha Night, koncert kapely Mr. Day a Cinema Royal. Všechny tyto akce nám ukázaly, kde jsou nedostatky a co budeme muset bezpodmínečně vyřešit. Topení, to bylo bez debat. Toalety – ukázalo se, že dvě mísy pro tři sta lidí je prostě málo. A sál – zkusili jsme na stupních mít jeviště i hlediště a ani jedno se neukázalo jako vhodné řešení. Z těchto poznatků nám vyplynuly jednoznačné úkoly: vybudovat WC, dokončit topení a obnažit původní elevaci kina a vybudovat nový divadelní sál. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli za tři měsíce otevírat, měli jsme co dělat…

A tak začala ta nejbrutálnější fáze. V jedné z místností, které byly dole u foyer, jsme se rozhodli udělat dámské WC. Bylo nutné udělat rozvody odpadů a vody, pak omítky a nakonec obklady a dlažby. A samozřejmě osazení mís. Zároveň se dokončovala renovace topení. A pak sál. To jsem si naložili. Věděli jsme, že pod deskami se ukrývá původní podlaha kina včetně šikminy a stupňů. Uvědomili jsme si, že pokud odstraníme pouze polovinu nástavby, tu polovinu nad původním hledištěm, a druhou polovinu ponecháme, samovolně nám tak vlastně vznikne jeviště. Dali jsem se do toho.

A po necelých čtrnácti dnech vypadal budoucí divadelní sál takto:

A první premiéra se pomalu, ale jistě blížila…

Zbývalo už jen pár „drobností“. Natřít strop a podlahu jeviště na černo, pořídit a položit koberce, koupit divadelní světla a nakonec pořídit, přivézt a namontovat divadelní sedačky. Drobnosti za necelé dva milióny korun. Trošku jsme vykrváceli, ale rozhodli jsme se, že všechnu energii a prostředky vložíme právě do divadelního sálu, protože ten je nejdůležitější – vše ostatní se dá dělat plus minus za pochodu. Souhrou šťastných okolností se nám povedlo sehnat sedačky, které se nám líbily a zároveň byly „skladem“. Ideální varianta. Ve foyer jsme také vybudovali bar a šatnu a na WC nechali namontovat kabinky.

A nakonec se to stalo. Po přibližně tři čtvrtě roce od převzetí klíčů od budovy se ve fungl novém divadelním sále odehrála první premiéra – Dva úplně nazí muži.  A právě o stavění repertoáru v nulté sezóně bude nějaký příští článek.

Může se zdát, že je hotovo. Není. Čeká nás toho ještě spousta. Potřebujeme vybudovat celé zázemí pro herce, dále produkční zázemí (sklad kostýmu, kulis a rekvizit), chceme dále investovat do technického vybavení jeviště, potřebujeme oponu, rádi bychom kompletně upravili foyer pro diváky a vytvořili v něm stálou kavárnu, vyměnili koberce na schodech, vybudovali výtah pro vozíčkáře a tak dále a tak dále..

Je toho mnoho za námi a ještě více před námi.

Za sebe chci poděkovat všem, kteří si do Divadla Mír našli cestu, protože vy, naší diváci, jste nejdůležitější. A pokud jste dočetli až sem, dovolím si připojit drobnou výzvu – pokud víte o něčem, co by nám v našem úsilí mohlo pomoci, dejte nám vědět. Jakákoliv pomoc je vítána.

Albert Čuba

Žádné komentáře na "Nultá sezóna aneb budování Míru"